Rozhovor s Vlaďkou Vintr, zakladatelkou projektu Girls in the Hills

Po návratu do Česka se rozhodla své zkušenosti předávat dál. Založila projekt Girls in the Hills, v rámci kterého pořádá outdoorové kurzy zaměřené na praktické dovednosti, bezpečný pohyb v přírodě a posilování sebedůvěry žen v horách.

Když zrovna není s batohem na hřebenech, potkáte ji nejspíš u rozhledny Obecnice v Bílých Karpatech nebo pod Malým Javorníkem nedaleko Velkých Karlovic. Právě tam s manželem provozuje dvě malá horská  bistra – Vintrovka 1 a Vintrovka 2, která jsou oblíbenou zastávku turistů i místních.

V rozhovoru jsme si s Vlaďkou povídali o pobytu v přírodě, základních outdoorových dovednostech, krásách Bílých Karpat i o tom, proč má smysl vyrazit na trek – ať už máte zkušeností hodně, nebo vůbec žádné. Rozhovor může být inspirací pro každého, kdo se s námi na konci srpna chystá na 2. ročník Fjällräven Campfire, i pro ty, kteří se ke svému prvnímu treku teprve odhodlávají.

1. Vlaďko, založila jsi projekt Girls in the Hills. Proč si myslíš, že ženy potřebují v horách svou vlastní komunitu?

Úplně nevím, jestli jde nutně o komunitu jako takovou. Sama nejsem zastáncem umělého rozdělování – dětství i dospívání jsem díky svým koníčkům prožila hlavně v klučičí partě. U Girls in the Hills jde spíš o ten společný ženský „spirit“. Z vlastní zkušenosti cítím, že dynamika čistě ženské skupiny je jiná než v týmu, kde jsou i muži. Atmosféra je otevřenější, důvěrnější a méně soupeřivá. Přitom je ale neuvěřitelně silná a akční.
Všechny tyhle hodnoty jsou skvělým základem pro budování sebevědomí skrze vlastní prožitek. Chci, aby Girls in the Hills byly bezpečným prostorem pro sdílení, překonávání výzev a propojování žen, které mají podobný přístup k přírodě i k sobě samým.

2. Které outdoorové dovednosti považuješ za naprostý základ?

Z mé zkušenosti – a z praxe nejen v rámci Girls in the Hills – je těch základních dovedností víc a všechny spolu souvisí.
Jednou z nejdůležitějších je orientace v terénu. Nejde jen o umění číst mapu, ať už papírovou nebo v mobilu, ale hlavně o schopnost chápat terén v souvislostech a nespoléhat se slepě na technologie. Stejně důležité je plánování túry a rozhodování. Umět realisticky zhodnotit trasu, čas, počasí i vlastní fyzické síly – a hlavně mít odvahu včas změnit plán nebo se otočit. Často je potřeba trochu potlačit ambice i ego.
Za naprostý základ považuju také první pomoc v horách – řešení úrazů, podchlazení nebo vyčerpání, práci s lékárničkou a vědomí, kdy a jak přivolat pomoc. Další klíčovou oblastí je práce s počasím a riziky. Umět číst předpověď, vnímat změny počasí přímo v terénu a chápat specifická rizika dané oblasti. Pak je tu vybavení – nestačí ho jen mít, ale je potřeba ho umět správně použít. A v neposlední řadě také zodpovědnost vůči sobě i skupině: komunikace, přizpůsobení tempa, respekt k nejslabšímu článku a schopnost říct si o pomoc i ji nabídnout.
V horách totiž nejde o výkon, ale o bezpečný návrat. Právě tyhle základní dovednosti dodávají jistotu, klid v hlavě a svobodu pohybu v přírodě – což je i hlavní filozofie Girls in the Hills.

3. Mokro, zima, únava – to k trekům taky patří. Máš nějaký osvědčený recept, jak si udržet morál a dobrou náladu, i když se věci nevyvíjejí podle plánu?

Tohle je přesně ten moment, který rozhoduje, jestli se z treku stane dobrý zážitek, nebo psychický boj. Rozdíl je v tom, jak s nepohodlím pracujete. Mně se osvědčilo hlavně přijmout realitu místo boje s ní. Jakmile se člověk přestane vztekat, že prší nebo je zima, ušetří obrovské množství energie. Počasí neovlivníme, ale svůj přístup ano.
Když je krize, pomáhá mi rozdělit si cestu na malé úseky. Nemyslím na to, že mě čeká ještě deset kilometrů, ale soustředím se na další zatáčku, sedlo nebo pauzu. Krátké cíle udrží hlavu v klidu. Zároveň je potřeba jíst, pít a hýbat se – hlad a prochladnutí jsou největší zabijáci morálky a prevence je vždycky snazší než řešení krize.
Důležité jsou i rituály a drobné radosti. Teplý čaj, suché ponožky nebo pár slov podpory ve skupině dokážou úplně změnit náladu. A pak samozřejmě humor a nadhled – schopnost zasmát se situaci i vlastním mokrým botám je překvapivě silný nástroj. V Girls in the Hills učím, že odolnost není o tvrdosti, ale o práci s hlavou a emocemi. Když tohle zvládnete v horách, přenesete si tu schopnost i do běžného života. Nepohodlí je totiž dočasné, ale ta zkušenost a vědomí, že jste to zvládli, vám zůstanou.

4. Co nesmí chybět v tvém „survival kitu“, i když jdeš jen na krátkou procházku?

I na krátkou procházku – třeba jen ven se psy – si beru vždycky pár základních věcí v malém batohu. Ne proto, že bych nutně čekala problém, ale proto, že když se něco stane, řešení je pak mnohem jednodušší. Tenhle batůžek mám vlastně pořád sbalený a připravený stylem „grab & go“ – prostě ho vezmu a jdu, bez přemýšlení, jestli jsem na něco nezapomněla.
Základem je pro mě vrstva navíc – teplá nebo nepromokavá bunda, klidně i ve chvíli, kdy je u auta krásně. Počasí se v horách mění rychle. Stejně tak voda a malá energetická rezerva, protože i krátká trasa se může protáhnout a hlad nebo žízeň výrazně snižují schopnost rozhodování.
Samozřejmostí je nabitý mobil a záložní energie, ideálně powerbanka. Nejen kvůli navigaci, ale hlavně pro možnost přivolat pomoc. V batohu mám i základní minilékárničku – obvaz, náplast, něco proti bolesti a izotermickou fólii. Jsou to drobnosti, které ale v krizové situaci mohou sehrát velkou roli.
Nikdy mi nechybí ani čelovka. I když si člověk říká, že se vrátí za světla, stačí malé zdržení a situace se rychle změní. A nakonec je tu to nejdůležitější – vlastní hlava. Schopnost vnímat únavu, počasí a terén a včas se rozhodnout, že je lepší se otočit.
V Girls in the Hills často říkám, že správně sbalený batoh není projev obav, ale svobody a klidu v hlavě. Díky němu si můžu hory opravdu užít – a hlavně se z nich bezpečně vrátit.

5. Máš v Bílých Karpatech místo, kam se ráda vracíš? Jaké krásy a zajímavosti bys doporučila nevynechat na treku v tomto regionu?

Ano, mám – a vlastně ne jedno. Bílé Karpaty jsou pro mě spíš krajinou návratů než sbírkou konkrétních cílů. Projela jsem je na koni i na kole a prošla pěšky a čím víc je poznávám, tím víc mě přitahuje hlavně jejich klid a odlehlost některých koutů.
Hodně silně na mě působí třeba oblasti nad Suchovem, směr na Lesnou nebo okolí Velké Javořiny. Rozlehlé louky s nádhernými solitérními bělokarpatskými duby jsou naprostý unikát – člověk má pocit, že se ocitl v jiném světě. Právě tahle kombinace otevřené krajiny, ticha a prostoru dělá z Bílých Karpat místo, kam se ráda znovu a znovu vracím.

6. Co bys vzkázala všem, kteří váhají, jestli se na Fjällräven Campfire přihlásit? Proč stojí za to vyměnit pohodlí domova za batoh na zádech a krásy Bílých Karpat? 

Akce jako Fjällräven Campfire není o výkonech ani o dokazování si čehokoliv – sobě nebo ostatním. Je spíš návratem k tomu, co se z našeho každodenního života často vytrácí. K přírodě a jejím zákonitostem, k pohybu v ní, k jednoduchosti a k základním dovednostem, jak se o sebe venku postarat. A taky k sobě samým a k lidem kolem nás.
Na pár dní si sundáte vrstvy civilního komfortu – a možná zjistíte, že je vám vlastně dobře i bez nich. Vyměnit pohodlí domova za batoh na zádech a krásy Bílých Karpat podle mě rozhodně stojí za to. Získáte zkušenost, kterou si z gauče neodnesete. Zpomalíte hlavu i tělo, zjistíte, že zvládnete víc, než si myslíte, a připomenete si, jak málo věcí člověk opravdu potřebuje ke spokojenosti.

Hory vás do ničeho netlačí. Jen nastavují zrcadlo. A právě v tom je jejich síla.